EMG
Elektromyografie se řadí mezi vyšetřovací techniky, které pomáhají hodnotit funkční stav pohybového systému a jeho inervace. K vyšetření se používá přístroj zvaný elektromyograf. Je opatřen elektrodami, zesilovačem, procesorem a obrazovkou. Při vyšetření lékař používá jedné ze dvou technik, konduktivní nebo jehlové.
Měří se rychlost vedení vzruchu ve stimulovaném nervu a velikost elektrické odpovědi na stimulaci ve svalu nebo v jiném místě nervu. Zjednodušeně řečeno přístroj zjišťuje, jak rychle vedou nervy vzruch do výkonného svalu. Speciální techniky umožňují měřit změny velikosti elektrické odpovědi ve svalu při opakované stimulaci. Jehlová elektromyografie měří vzruchy na menších svalových oblastech na tzv. motorických jednotkách (motorická jednotka je soubor svalových vláken zásobených jedním nervovým vláknem). Výsledkem vyšetření je EMG křivka.
Jehlová elektroda se zavádí do příslušného svalu. Zavedení jehlové elektrody do svalu vpichem skoro vůbec nebolí, protože elektrody jsou velmi tenké. Tenčí než běžné injekční jehly.
Při konduktivní technice je stimulační elektroda připojená na zdroj elektrických pulsů a snímací elektroda na záznamové a zobrazovací zařízení. Prakticky to znamená, že lékař připevní na tělo dvě povrchové elektrody. Jednu ze dvou elektrod se příslušný nerv stimuluje velmi malým elektrickým impulsem. Stimulace vyvolá pouze záškub ve svalu zásobeném stimulovaným nervem a je nebolestivá. Může být však vnímána jako nepříjemná. Snímací elektroda je obvykle povrchová elektroda. Je také připevněna na kůži. Zaznamenává změny elektrického potenciálu ve svalu. Ty se přenášejí do procesoru a zpracovávají ve výslednou EMG křivku. Rozdíl při jehlové technice spočívá v tom, že lékař jednu elektrodu místo připevnění na kůži píchne do svalu. Další postup je již stejný.